"Asheghetam"

28. září 2010 v 0:21 | *Siky* |  Nezařazené povídky
Ach, historicky první povídka z mého pera na tomto blogu. *-*
Na ně budu muset ještě udělat rozcestníky, ale hrozně se mi do toho nechce...

Zjistila jsem nemilou věc... chtěla jsem se dívat na Animax a co?? Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu vysílají v Maďarštině. Bez titulků. Tož to je jako co? Navíc... nechci být zlá ale... ten jazyk je hrozný... xD

A ještě odbočím, jsem v soutěži o nej literární dílko... jsem tam s touhle povídkou. A... um... dost to prohrávám. xD
Tak pokud se Vám líbí, pěkně prosím o hlásky.
 *_*

Ale teď už zpátky k povídce... asi bych to měla trochu vysvětlit. Nedávno jsem si stáhla hru Prince of Persia - abych si zavzpomínala na doby, kdy jsem to jako malá holka hrávala s taťkou - no, a něco mě při tom napadlo. Co kdyby ta princezna, kterou má náš hrdina zachránit, nebyla princezna ale... princ? Když jsem se s tím nápadem svěřila sestřence, smála se a řekla mi, že jsem ztracený případ. No, možná. Každopádně se mi ta představa líbila tolik, že na její motiv povídka opravdu vznikla. *-*

Pak, asheghetam znamená Persky miluji tě. <3

A ještě taková malá perlička z tvoření... málem jsem tam v jedné části napsala služka, než jsem si uvědomila, že je to teda pěkná blbost, když tehdy měly otroky. Vidíte, jak mi z Kuroshitsuji hrabe? Všude bych cpala sluhy. xDD


S mečem pevně sevřeným v pravé ruce jsem splašeně vběhl do poslední komnaty. Zrak jsem upřel na přesýpací hodiny. Stihl jsem to. Těsně ale stihl. Nechal jsem hodiny hodinami a podíval se na sultánovu dceru. Srdce se mi sevřelo a dech zatajil nad její krásou. Měla dlouhé vlnité vlasy barvy hořké čokolády, světle hnědé uhrančivé oči, přitažlivě plné rty a jisto jistě příjemně hebkou pokožku.
,,Ach... děkuji za tvou záchranu," zašeptala a věnovala mi nádherný úsměv.
,,Kdo jsi?''
,,Jmenuji se Dastan, a jsem prodavač vonných olejů, princezno Zafiro," představil jsem se a odevzdaně poklekl k jejím nohám.
,,Můžeš se postavit, Dastane."
Poslechl jsem.
,,Můj otec a bratr jsou teď ve válce, jak jistě víš. Otec pověřil nejvyššího vezíra, aby se staral o vládu než se vrátí. Nemohl tušit, že ho on takovým způsobem zradí. Ale teď je vezír mrtvý a království a já jsme díky tobě zachráněni. Dastane, zůstaň se mnou v paláci, otec tě velmi bohatě odmění," slibovala mi s tím svůdným úsměvem.
,,Ale Zafiro, sladká Zafiro, nechci peníze. Chci tebe."
Posmutněla.
,,To asi nebude možné. Nejsem totiž..."
Nenechal jsem ji domluvit. Strhl jsem ji na podlahu a zmocnil se jejích plných rtů. Uvědomoval jsem si, že se nechovám o nic líp než ten parchant, jenž ji uvěznil v jejím vlastním pokoji, ale... nemohl jsem se od ní odtrhnout. Do ouška jsem jí pošeptal nějaký přeslazený kompliment o její kráse a dlaní zabloudil pod její šat.
,,Ale já nejsem...!''
Zarazil jsem se. Ne protože se bránila. Ale protože to, čeho jsem se dotýkal, nebyla dívčí ňadra ale plochý chlapecký hrudník.
,,Ty jsi... kluk?'' Vydechl jsem po dobrých pěti minutách nevěřícně.
,,A-ano. Celou dobu se ti to pokouším říct,'' odsekl trochu nazlobeně. Docela jsem to chápal. Nezachoval jsem se příliš taktně, když jsem se na něj vrhl jak hladová šelma.
,,Ja-jakto?''
,,To protože...," zamumlal nejistě a já věděl, že usilovně hledá slova, že neví jak začít. ,,Máma si vždycky přála mít holčičku. Zvlášť po tom, co přivedla na svět mého bratra. Takže, když pak znovu otěhotněla, toužila o to víc, aby to tentokrát bylo děvče. Ale byl jsem to já... a ona byla zklamaná. Asi si to nechtěla připustit, tak mě brzy začala oblékat do dívčích šatů a chovala se ke mě, jakobych opravdu byl holka. Otec matku tolik miloval, že jí to nezakázal. Co víc, po její smrti dál podporoval to obrovské přání mít vedle syna i dceru. Jen malá hrstka lidí, zná pravdu. Že nejsem princezna Zafira, ale princ Zafir." Vysvětloval nervózně. Že je nervózní, jsem poznal lehce. Třásl se mu hlas, zadrhával se a po celou dobu své řeči hleděl do země.
,,Asi... se na chvíli půjdu projít," zamumlal jsem a rychle se zvedal k odchodu. ,,Promiň," zašeptal. Proč zněl jeho hlas tak smutně? Chtěl jsem říct něco konejšivého, ale jakobych najednou zapoměl, jak se tvoří slova. Tak jsem radši vypadl. To se mi normálně nestávalo, abych nevěděl co říct. Tohle má taky do normální situace daleko, uklidňoval jsem se. Prošel jsem několik dlouhých palácových chodeb až jsem se ocitl v úžasné palmové zahradě. Sedl jsem si pod jednu dobře rostlou a opřel se o její tlustý kmen. Od moře vanul příjemný slaný větřík. Chvíli jsem tam jen tak seděl, než na mě únava celého dne odhodila všechnu svou váhu a já tvrdě usnul. Když jsem se probudil, byla tma a nebe zdobilo plno hvězd. Zvedl jsem se. Něco ze mě zklouzlo a spadlo do trávy zvlhčené večerní rosou. Ohnul jsem se pro to. Byla to tmavě červená satenová dečka. Vešel jsem znovu do paláce. Na chodbě stála nějaká otrokyně, která mi pokynula abych ji následoval. Zavedla mě do obrovské koupelny, kde jsem se mohl pořádně umýt. Po koupeli mě opustila a já se vrátil do princova pokoje.
,,Děkuji,'' řekl jsem místo pozdravu a podal mu tu dečku.
,,Jak víš?''
,,Že jsi mě přikryl ty? Nevím. Ale i pokud by to udělal nějaký otrok, bylo by to na tvůj příkaz, nebo snad ne?''
,,Máš pravdu,'' řekl jednoduše.
,,Tak byl jsi to ty?'' Chtěl jsem vědět. Záhadně se usmál a aniž by ze mě spustil zrak, sedl si na postel. Dál jsem se neptal. Bylo mi to jasné i beze slov. Chtěl jsem se zeptat, kam si mám lehnout, když jsem si všiml že na zemi vedle jeho postele, je rozložených několik hrubých dek. Byl na nich i velký polštář a další deka, ale tenčí než ty co tvořily provizorní postel. Uvelebil jsem se tam, překvapen jak pohodlné to bylo. Zafir ležel na své posteli a zvědavě mě pozoroval. Ale já byl příliš unavený na to, abych s ním udržel oční kontakt příliš dlouho. Myslím že můžu říct, že mě jeho smyslné mandlové oči uspaly.

Vzbudilo mě nesnesitelné vedro. To znamenalo jediné. Byl nový den. Otevřel jsem oči, pořádně si zívnul a přetočil se na druhý bok, abych viděl na spícího prince. Ač jsem tím příliš nadšený nebyl, musel jsem uznat, že vypadal velice roztomile. Myslím, že jsem ve tvářích zrůžověl. Uváděly mě do rozpaků mé vlastní myšlenky. A to byl teprve začátek... Po dvou týdnech strávených se Zafirem jsem si to přiznal. Zamiloval jsem se. Tak hluboce, jako ještě nikdy. A po dalším týdnu jsem se mu to odhodlal říct.
,,Jak prosím?'' Vytřeštil na mě své nádherné oči.
,,Miluji tě. Miluji tě, princi Zafire," zopakoval jsem svá předchozí slova, klekl si a políbil hřbet jeho pěstěné ručky. Červenal se a bylo to tak, tak roztomilé.
,,Dastane,'' vydechl.
,,Mohu teď ochutnat tvé rty?'' Možná to znělo nezvykle, ale zdálo se mi to hlubší, než jen obyčejné - ''mohu tě políbit''. Krátce přikývl a zavřel oči. Políbil jsem ho. Ruce si položil na má ramena a já ho objal kolem boků. Pootevřel rtíky a já toho hned využil, jazykem jsem vklouznul do jeho pusy. Nepřidal se hned. Nechal mě hrát si, a až po chvíli k té vášnivé hře přidal svůj jazyk. Shodil jsem ho na postel. Na tu mojí provizorní. Asi proto bolestně sykl, když na ni dopadl. V náporu vášně jsem si vůbec neuvědomil, že bude o něčem jiném, když spadne na svou měkkou postel než na tu mou, sice taky měkkou, ale přece jen blíž tvrdé podlaze. Milovali jsme se dlouho. Původně jsem neměl v úmyslu si ho hned vzít, ale oba jsme byli až příliš roztoužení na to, aby jsme zůstali jen u mazlení. Unaveně na mě ležel a já ho stejně unaveně hladil po hedvábných vlasech. Něco jsem mu u toho šeptal, sladká slůvka lásky a přání dobré noci. A tak jsme usnuli.

Pátou noc se do města za vzrušeného povyku lidu po těžce vybojovaném vítězství vrátil sultán se starším princem a zbytkem mužů, jenž kruté boje přežili. Když se později dozvěděl, co se v říši dělo za jeho nepřítomnosti, byl upřímně zhrozen. Už po několikáté mi děkoval a nabízel všemožná bohatství. Neunikl mi nejistý a trochu posmutnělý výraz Zafirovy krásné tváře. On o mě pochybuje? Samozřejmě, že jsem všechno - na kolenou a hlavou skloněnou - odmítl. Ten smutný výraz se rozjasnil a mandlové oči vesele zařázily. Umřel bych pro ty oči. Umřel bych pro jejich majitele. Bylo jasné, co chci.
,,Já... vážím si vaší laskavosti a štedrosti výsosti. Ale přál bych si...", mrkl jsem na své princátko, "přál bych si princeznu Zafiru, můj pane."
Sultán vytřeštil oči a lehce zčervenal zatímco já, Zafir i jeho starší bratr jsme s obtížemi zadržovali smích. Když mou žádost starý muž alespoň trochu zhltl, šeptnul něco jednomu z vezírů. Ten mi pak pošeptal, že se sultán velice omlouvá, ale jeho dcera není to co si myslím. Asi čekal, že mu svou odpověď pošeptám a on to pak pošeptá sultánovi. Já se však usmál a nahlas řekl - ,,Já vím. Přesto ji chci."
Zafirův bratr to už nevydržel a propukl v hlasitý smích. Jestli byl předtím sultán červený, teď byla barva v jeho obličeji temně rudá. Mlčel dlouho, až jsem taky znervózněl.
,,Zafiro," otočil se na svou dceru. Vlastně syna.
,,Přeješ si zbytek svého života strávit Dastanovi po boku?"
,,Ano! Moc si to přeji, otče."
Sultán pokýval hlavou.
,,Tak dobře," vyjádřil se stručně. Znovu jsem se otci své lásky poklonil, abych vyjádřil svůj vděk a úctu. A pak jsem vyskočil, popadl Zafira za ruku a nedbajíc sultánova nespokojeného a zároveň svým způsobem radostného reptání, jsem svého prince odtáhl do zahrady, kde jsme se pod rozkvetlou palmou plni lásky políbili.
Jsem si plně vědom toho, že každý pořádný zamilovaný příběh by měl končit svatbou. Ten můj, v tomto ohledu není jiný. Za pár dní, si nejstarší sultánův syn vzal krásnou Egyptskou princeznu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ai-chan Ai-chan | Web | 28. září 2010 v 14:38 | Reagovat

Tak to jsem ráda! Čekejte mě tu každou chvilku...a jsem o to víc ráda, že jste mi adresu napsali obě xD Jo a musím pochválit adresu blogu *závidí*....

2 Naddi Naddi | Web | 28. září 2010 v 19:12 | Reagovat

To je úžasné! xDDD Hneď prvá poviedka na novom blogu je úžasná, len tak ďalej *w* Pravdupovediac, asi som sa najviac zžila s tým starším synom, alebo som sa aspoň musela smiať spolu s ním, fakt to musel byť... Zaujímavý pocit, počúvať to xDDDDZbožňujem tvoje poviedky ^^
A v súťaži som už za teba hlasovala, nuh... :3

3 Rumi, uke tohoto blogu xD Rumi, uke tohoto blogu xD | Web | 29. září 2010 v 16:08 | Reagovat

Ach *__*
Tvá první povídka na tomto blogu je úžasná n_n
Hehe, živě jsem si uměla představit jak se Dastan vrhl na Zafira xD
Ale pěkně napsané, klaním se *-*
Jinak máš můj hlas a to s tou služkou xD mě taky všude to Kuroshitsuji pronásleduje xD zrovna teď mám rozepsanou povídku o Pánu a jeho sluhovi <3

4 Kuro-nii Kuro-nii | Web | 2. října 2010 v 22:28 | Reagovat

Jedno slovo pro tuto tvojí povídku KYAAAAAAAAAAAAA...xD :D to je naprosto dokonaleee...xD dokonale a ještě jednou dokonale já nevím teď jede v televizi harry potter a já tady do obrazovky čumím jako pako, má oči div né na monturu rodiče na mě zvláštně zahlížíD ale co to prostě je dokonale a uuuuf :D uuuf musím to prostě rozdýchat já vlastně ani nevím co bych ti na to pořádně měla říct možná jen to že je to opravdu šukézní nuhu :D je  tak dál zklato už se těším na dalšípocvídky které sem dá nuhu :D

5 Rien et Vide Rien et Vide | Web | 14. října 2010 v 18:39 | Reagovat

Tak tohle je geniální, Siky, ty se nezdáš, zlato. xD
Připomělo mi to jednu mojí konverzaci s kámošem, kdy mi říkal, že ho mamka navlíkala do holčičích šatů a dělala mu culíky, jen tak ze srandy... Prej proto má dneska tak rád lolita šaty. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama